Toto musíte znát všichni, já věřím, že to opravdu všichni znáte. Pracujete, uzávěrka se blíží mílovými kroky a váš mozek odmítá spolupracovat. Celé hodiny dokážete přemýšlet, vymýšlet nové teorie, tupě zírat do počítače a to všechno jenom proto, že se vám do práce chtít musí! Kdyby byla ta práce radostí, určitě by se to tak všechno nedělo. Rozhodně ne v tak masivní formě, jako když sedíte nad bakalářskou prací. To vám, musím se přiznat, myšlenky myslí na Erasmus v Turecku, jak vylepšit stránky (moje, taťkovi a i jiných), jak strávit večer, jak strávit den, kafčo uvařit, čaj uvařit. Otci kývnete na cokoliv, jen abyste měli výmluvu, že práce na bakalářce je důležitá. A to nemluvím o tom, že jsem za období bakalářky už napsal dva články a další jsou rozepsané.
Jenže jak z toho ven? Zakázat si všechny tyto rozvernosti a pro jednou se dívat víc jak měsíc dopředu a tím si zajistit lepší budoucnost? Není vyhnutí, dostudovat přece chci! Tečka. Jenže také se vám honí v hlavě myšlenky o práci, o budoucnosti a jestli vůbec studium magisterského programu vám něco přinese?
A neměl bych opomenout ten pocit, že jsem si vybral špatnou bakalářku, která se vydala jiným, více matematickým, směrem. Ale kdyby jenom matematický, statistický je ještě horší, když jste o aritmetickém průměru akorát slyšeli, ale nikdy jste jej se nepokoušeli zapsat vzorcem.
Ale kuš! Dopíšu ,,bakinu“ a budu mít volno! Konečně.