Když myšlenky utíkají tam, kam to mají zakázané

This content has been archived. It may no longer be relevant

Toto musíte znát všichni, já věřím, že to opravdu všichni znáte. Pracujete, uzávěrka se blíží mílovými kroky a váš mozek odmítá spolupracovat. Celé hodiny dokážete přemýšlet, vymýšlet nové teorie, tupě zírat do počítače a to všechno jenom proto, že se vám do práce chtít musí! Kdyby byla ta práce radostí, určitě by se to tak všechno nedělo. Rozhodně ne v tak masivní formě, jako když sedíte nad bakalářskou prací. To vám, musím se přiznat, myšlenky myslí na Erasmus v Turecku, jak vylepšit stránky (moje, taťkovi a i jiných), jak strávit večer, jak strávit den, kafčo uvařit, čaj uvařit. Otci kývnete na cokoliv, jen abyste měli výmluvu, že práce na bakalářce je důležitá. A to nemluvím o tom, že jsem za období bakalářky už napsal dva články a další jsou rozepsané.

Jenže jak z toho ven? Zakázat si všechny tyto rozvernosti a pro jednou se dívat víc jak měsíc dopředu a tím si zajistit lepší budoucnost? Není vyhnutí, dostudovat přece chci! Tečka. Jenže také se vám honí v hlavě myšlenky o práci, o budoucnosti a jestli vůbec studium magisterského programu vám něco přinese?

A neměl bych opomenout ten pocit, že jsem si vybral špatnou bakalářku, která se vydala jiným, více matematickým, směrem. Ale kdyby jenom matematický, statistický je ještě horší, když jste o aritmetickém průměru akorát slyšeli, ale nikdy jste jej se nepokoušeli zapsat vzorcem.

Ale kuš! Dopíšu ,,bakinu“ a budu mít volno! Konečně.